Vlog 1: Findhorn Nonviolence Intensive

Odstavec o strachu

Když jsem jela nočním vlakem do Polska, průvodčí mě dlouho budil klepáním na dveře kupé, neboť jsem se snažila veškeré zvuky ignorovat. Vzbuzená jsem se pokusila vstát a otevřít- A podlomily se mi nohy. Pokusila jsem se zvednout ze země, a spadla zpět. Průvodčí přestal klepat, neboť slyšel ránu způsobené rukou šátrající po něčem, co by zabránilo pádu. Vysadila jsem se na postel a otevřela odtamtud. Popřál mi dobrého rána, vrátil mi jízdenku a odešel. 

Uvědomila jsem si, že ve chvíli, kdy jsem spadla podruhé, byla má největší obava, aby mě průvodčí nenašel na zemi. Ve vteřině, kdy jsem činila rozhodnutí o tom, jak se situací naložím, pro mě bylo nejdůležitější působit jako běžná, fungující bytost. Nothing to see here. Move along. Bylo nebezpečné potřebovat něčí pomoc, odhalit slabost, někdo by se o mě mohl chtít starat a rozhodovat místo mě, co je pro mě dobré. Potřebovala jsem se chránit.

Pomyslela jsem si Bylo by jistě v pořádku průvodčímu vysvětlit, proč sedím na zemi.

Pomyslela jsem si Jak bych ale přežila ty první vteřiny, ve kterých mě tam uvidí a ucouvne, v očích nejistotu, strach a stín frustrace?

Jistě bych se mnoho styděla. Představila jsem si všechen ten stud. Odněkud se uvolnila energie spotřebovávaná do této chvíle na jeho popírání. Cítila jsem se v teple a bezpečí.

Pomyslela jsem si Pokud odhaluju svoje motivace se spožděním několika minut, jak můžu kdy vést rozhovor, ve kterém reaguju uvědoměle?

Zavřela jsem dveře kupé a opatrně se postavila. Šlo to.

O tom, jak jsem se na ni zlobila

Hodně jsem se na ni zlobila.

Nejdřív jsem se zlobila, že se zlobím. Chtěla jsem, aby měla tolik prostoru, kolik potřebuje. Věděla jsem, že víc tlaku nepomáhá být méně pod tlakem. Věděla jsem, že věci, které člověk dělá pod tlakem, mají často jiné výsledky, než když se stejná činnost provozuje v klidu. A že tedy ve skutečnosti ani nejde nikoho k ničemu donutit.

Chtěla jsem, aby mohla spát celé dny, aby hrála počítačové hry, četla knihy, poslouchala nahrávky a jedla různorodá veganská jídla. Chtěla jsem nic nechtít.

Vím všechny tyhle věci! Ničemu nepomáhám! Jsem stejná, jako všichni ty jiný lidi, kterým se smějeme? Proč se vlastně zlobím? Protože neudělala něco, co chci? Protože se situace vyvíjí jinak, než jsem předpokládala? Ó proboha, Jano, jaká to nezvyklá situace! Něco je jinak, než sis myslela. (Směje se hlas v hlavě.)

Pak jsem se začala zlobit, že se zlobím, že se zlobím. Zlobit se nepomáhá. Zlobit se je hezký na chvíli, pro ten pocit, když člověk zakřičí- Ale co potom? Něco zůstane rozbitý, na kousky roztrhaný, na zemi.

Začala jsem zkoumat, co se děje, když se zlobím. Pamatuju se, jak sedím na modré pohovce u ní doma a myslím si Teď se zlobím. Případám si jako bych od ní byla někde hodně daleko, za zdí. Co chci? Aby mě viděla a slyšela. Chci s ní mluvit, chci aby mě měla ráda, chci jí obejmout.

Chci jí praštit, aby si všimla, že chci obejmout.

Nechci jí ztratit.

Jak udělat, aby mě slyšela? Jak udělat, aby věděla, co chci?

Na tohle nepříjdeš, říká hlas v hlavě. Moje drahá přítelkyně, jistě by tě nenapadlo- Na ni promluvit?! Říct, co chceš a čeho se bojíš? Vím, žes už použila hodně slov, ale většina z nich zněla jako Nevím, co teď chci dělat a No dobře, já teda teď půjdu pryč. Nejsem si jist, zda v nich je pro člověka, který není ty, srozumitelně obsaženo, že jí chceš být blízko, že jí nechceš ztratit, že chceš, aby tě měla ráda.

Jana sedí na modré pohovce a uvažuje. Říkat pravdu je dárek. Zlobím se. Nechci jí dávat dárky. Nechci se odkrýt. Bojím se. Co když se mi vysměje?

Jana píše stylizovaný popis situace do skupiny poskytující si empatii na Facebooku, kde někdo navrhne, zda by řečení pravdy v dané situaci nebylo možné vidět ne jako dárek pro druhou osobu, ale dárek sobě, naplnění vlastních potřeb.

V Mnichově na tréningu v Kruzích obnovy mluví Dominic Barter o tom, že konflikt není nebezpečný - nebezpečné je ho ignorovat. Potřeby tak zůstávají naplněné, a hlásí se o naplnění s čím dál tím větší intenzitou. Mluví o tom, jak diskutující lidé mluví čím dál více nahlas, protože odpor druhého podvědomě vyhodnotí jako selhání vlastního hlasu a doufají, že k rozřešení situace postačí prostě mluvit trošku hlasitěji. Celé dny vymýšlíme, jak se o konflikt starat a radovat se z něj.

V Mnichově jsme spolu.

V Mnichově pozoruju, že když mě něčím nazlobí, mám tendenci odkráčet, obracet tvář k nebi a připadat si hrdinsky.

Všude kolem mluví lidé o konfliktech.

Jdu deštěm po ulici a napadne mě - jdi k bolesti. Co je ta strašidelná věc? Co je to, co nejvíc bolí? A řekni to. A řeknu to.

Poslouchá mě.

Po chvíli mě začne zajímat, co si myslí.

Zeptám se, zda by mi to chtěla říct.

Řekne.

Sedíme na chodbě před tréningovou místností a jsme si blízko.