Odstavec o strachu

Když jsem jela nočním vlakem do Polska, průvodčí mě dlouho budil klepáním na dveře kupé, neboť jsem se snažila veškeré zvuky ignorovat. Vzbuzená jsem se pokusila vstát a otevřít- A podlomily se mi nohy. Pokusila jsem se zvednout ze země, a spadla zpět. Průvodčí přestal klepat, neboť slyšel ránu způsobené rukou šátrající po něčem, co by zabránilo pádu. Vysadila jsem se na postel a otevřela odtamtud. Popřál mi dobrého rána, vrátil mi jízdenku a odešel. 

Uvědomila jsem si, že ve chvíli, kdy jsem spadla podruhé, byla má největší obava, aby mě průvodčí nenašel na zemi. Ve vteřině, kdy jsem činila rozhodnutí o tom, jak se situací naložím, pro mě bylo nejdůležitější působit jako běžná, fungující bytost. Nothing to see here. Move along. Bylo nebezpečné potřebovat něčí pomoc, odhalit slabost, někdo by se o mě mohl chtít starat a rozhodovat místo mě, co je pro mě dobré. Potřebovala jsem se chránit.

Pomyslela jsem si Bylo by jistě v pořádku průvodčímu vysvětlit, proč sedím na zemi.

Pomyslela jsem si Jak bych ale přežila ty první vteřiny, ve kterých mě tam uvidí a ucouvne, v očích nejistotu, strach a stín frustrace?

Jistě bych se mnoho styděla. Představila jsem si všechen ten stud. Odněkud se uvolnila energie spotřebovávaná do této chvíle na jeho popírání. Cítila jsem se v teple a bezpečí.

Pomyslela jsem si Pokud odhaluju svoje motivace se spožděním několika minut, jak můžu kdy vést rozhovor, ve kterém reaguju uvědoměle?

Zavřela jsem dveře kupé a opatrně se postavila. Šlo to.